STARK CYCLING TEAM

Report z Krušnotona, od naší báječné závodnice Klárky.

Všichni okolo mě říkali, že Krušnoton je fakt zážitek, a tak jsem se rozhodla tenhle závod letos vyzkoušet na vlastní kůži. A rovnou střední trať 180 km, když už, tak už. Jen ať si ty Krušné hory užiju v plné parádě. Že to bude fakt velké jsem si uvědomila už na startu. Z typických závodů UAC jsem zvyklá, že ještě 15 minut před odpálením nikoho nějaké řazení na start moc nebere. Tak jsem si to i tentokrát na startovní pásku namířila cca 20 minut před startem. Šok. Nevidím ani startovní oblouk, natož nějakou pásku. Připomíná mi to MTB závody, kde nebylo výjimkou stát i přes hodinu na startu. No, zpohodlněla jsem. Ale co, tenhle závod se na startu stejně nevyhrává.

První kilometry se snažím něco sjet a zabudovat se do nějaké skupiny s pro mě přijatelným tempem. To se mi docela daří a ani se nenaděju a už se asfalt začíná zvedat do prvního těžkého stoupání na Komárku. Na začátku každého stoupání nám pořadatelé na tabulce oznámí, jak dlouhé stoupání si pro nás připravili a po každém vydupaném kilometru nám podobná tabulka neúprosně sdělí, jaké procento stoupání nás bude čekat na tom dalším kilometru. Z některých čísel se mi dělá černo před očima. V tomto stoupání také poprvé potkávám několik pro mě neuvěřitelných borců, kteří vyráželi na svou 250 km dlouhou trať již v 7 hod ráno. Po dobytí prvního vrcholu nás čeká takový houpavý úsek až na Cínovec, kde máme připravený první bufet. O zdejších bufetech mi většina závodníku skoro básnila, takže trochu lituji, že jsem sem přijela závodit a ne se dobře najíst. To ještě počká. Jídla a pití má většina ještě dost, takže celá moje skupinka pokračuje dál. Pro většinu závodníků následuje odměna ve formě sjezdu do Dubí. Pro mě vzhledem k mým sjezdařským schopnostem, nebo spíše neschopnostem, spíše trest. Ani tady to nedopadá jinak, všichni mi ujedou a já se na rovince po sjezdu trápím sama. Díky tomu na mě padá na 45 km moje první krize. Fyzická ne, ale psychická. Myslím na to, jak se těch cca 10 kluků z mojí už bývalé skupinky na té rovince krásně prostřídá a odpočinou si před dalším stoupáním, které nás čeká. Já se tam trápím sama. Ale jelikož platí zákon o zachování kopců, i tahle rovinka končí, pro mě příznačně ve vesnici Hrob a asfalt se začne zase zvedat, tentokrát směr Mikulov. Postupně si většinu jezdců z odjeté skupinky dojíždím, někteří další zase dojíždí mě, takže na vršku jsme už hezky pohromadě ve větším počtu. Stoupání to bylo výživné, ale podle pořadatelů šlo o jeden z nejkrásnějších kopců Krušných hor. Věřím, že s odstupem času to náležitě ocením. Ve skupince v docela přijatelném tempu dorážíme až k nádherné přehradě Fláje, kde je další bufet. Na Flájích se také poprvé potkávám s mým tátou, jedoucím rovněž na silničním kole, který mi zajišťuje přísun jídla a pití. Všeho mám ale zatím dost, takže se domluvíme až na příští průjezd přes Fláje, který nás ještě čeká. Bohužel, moji kolegové ze skupiny mají opačný názor a všichni na bufetu staví. Já jedu dál tedy sama. Cestou na Klíny potkávám dva sympaťáky z krátké tratě, kteří mě vezmou mezi sebe a ani jim nemusím střídat. V dlouhém sjezdu do Litvínova, který znám už z Krušnohorského pekla i ze závodu Litvínov-Lesná, mě moje občerstvená skupinka dojíždí a zároveň i předjíždí. Ve sjezdu opět hodně ztrácím, a to už tento sjezd letos jedu popáté. V Litvínově se přidám k jednomu závodníkovi, který se v Loučné odbočuje doprava na trasu krátké trati se slovy „Tu Dlouhou Louku ti teda nezávidím“. A od této chvíle začíná moje dlouhá sólo jízda. Kopec na Dlouhou Louku také znám z předchozích závodů, takže vím, že mě čeká pořádný utahovák. Jedu si sama svoje tempo a docela v pohodě se vyškrábu nahoru. Po chvíli se napojuji na úsek, který jsme už dnes jednou jeli a směřuji po stejné trase na Fláje, Klíny a Litvínov. Před Flájemi s nadšením dojíždím jednoho osamoceného jezdce a s heslem ve dvou se to lépe táhne, zapředu rozhovor. Odpověď „já nemlufím moc čésky“ mě přiměje oprášit školní němčinu, ale nějak to dohromady dáme. Na Flájích si od táty beru pití a gel, bohužel můj německý kolega staví na bufetu. Tak zase sama, co se dá dělat. Cestou sbírám pár závodníků z dlouhé trasy, ale bohužel, nikdo se nepřidá. Před Klíny mě dojíždí tři Němci, se kterými jsem v průběhu závodu občas jela ve skupině, a tak vím, že do kopců jim to tolik nejede, ale na rovinách jezdí jak na časovce. Gestem mě chválí a zároveň vybízejí, ať se k nim přidám. Z vteřiny na vteřinu tak jedu asi o 10 km vyšší rychlostí, což je super. Jenže, ano, správě, pozorný čtenář už ví, že po Klínech přijde sjezd do Litvínova. A scénář se neomylně opakuje, kluci němečtí mi ve sjezdu ujíždí. Nic co by mě překvapilo, takže si projedu Litvínov, ale tentokrát se už z Loučné nebudu šplhat na Dlouhou Louku, ale odbočuji doprava. Tímto odbočením závod opouští opravdu krušné Krušné hory a dále směřuje do oblasti Českého středohoří. A pro mě začíná krize s pořadovým číslem dvě, opět zradila psychika. Jedu sama po nekonečné rovině, na slunci, před sebou ani za sebou nevidím jediné kolo. Neskutečně mě začínají pálit chodidla v tretrách, je to trápení. V Želenicích mi trochu pomůže pohled na krásné okolí, při tempu, které jedu se stíhám i kochat. Těsně před posledním bufetem v Mirošovicích dojíždím jednoho závodníka. Bohužel staví na občerstvovačce, takže samotka pokračuje. No ale pak konečně dojedu skupinku čtyř jezdců a mezi nimi jsou ti moji tři kluci němečtí. Brzy ale začíná jedno z posledních těžkých stoupání na Lukov. Sice je to stoupání krátké, asi kilometrové, ale dost prudké a únava už je opravdu znát. Dva Němci ve stoupání trochu odpadají, tak ve třech pokračujeme dál vstříc Milešovce. Tady nás čeká poslední stoupání, podle informační tabulky jenom tři kilometry. Nikdy bych nevěřila, že řeknu o stoupání, že má JEN tři kilometry. Už sotva pletu nohama, takže mi kluci odjíždí, ale někoho zase předjíždím já, bohužel, ti se nechytají. V následujícím sjezdu mě zase dojíždí dva němečtí kamikadze a s voláním „pojď, pojď“ mě hecují do vyššího tempa. Chvíli se s nimi udržím, ale nohy už fakt nefungují, takže odpadám. Ale cíl se už blíží, cca 5 km, to už dám. Ve chvíli, když už bych podle mých údajů měla být pomalu v cíli vidím na křižovatce pořadatele. Ha, to bude asi poslední kilometr, super. A pořadatel na mě křičí „Už jen 6 km, už jen 6 km“. Tak doteď se infarkt nedostavil, ale teď se o mě fakt pokouší. Mám pocit, že jsem se přeslechla. ŠEST KILOMETRŮ??? Až v cíli zjistím, že trasa totiž neměří 180 km, ale zhruba nějakých 188 km. Šest kilometrů je normálně pohoda, ale teď už mám pocit, že neujedu ani metr. Ale nezbývá než se zakousnout a jet dál. A dočkám se...projíždím cílem v čase 6:57:14. Když z kola slezu, mám paradoxně pocit, že lépe mi bylo na něm. Nohy neposlouchají, nevím, co se sebou. Teprve po 15 minutách jsem schopna nějaké verbální komunikace, do té doby jsou to jenom posunky.

Dnešní výkon mi stačil na druhé místo mezi ženami, ale je potřeba upřesnit, že více holek se na střední trať nevypravilo. O to víc mě těší, že mezi týmy jsme vybojovali druhé místo a to je pro mě nejkrásnější odměna po dnešním závodu.

Krušnoton je opravdu zážitek a jsem šťastná, že jsem ho zažila. Po dojetí jsem si říkala, že už nikdy nikdy víc, ale teď jsem si skoro jistá, že příští rok budu na startu zase.

Kompletní výsledky

Trasa 110 km, převýšení 1 500 m, cca 375 startujících

Pavel Kryška 60. místo čas 3:20:37

Dušan Hauser 150. místo čas 3:39:42

Trasa 180 km, převýšení 3 500 m, cca 200 startujících

Petr Mirovský 29. místo čas 6:02:16

Jan Bryxi 69. místo čas 6:28:48

Klára Zadáková 107. místo čas 6:57:14

Trasa 250 km, převýšení 4 900 m, cca 115 startujících

David Slaboch 28. místo 8:45:24